DantalionWilliam
Název: Nešahej na lidi když spí
Paring: Dantalion x William
Spolupráce s: SweetLevi
Žánr: yaoi
Věnování: Kajik_2000
Procházel jsem se zrovna po chodbě když jsem uslyšel známý hlas. Vykoukl jsem z poza rohu a uviděl Williama se Sytrym. "Nejsi nic víc než hromádka atomů!" Williamova oblíbená věta. Na všechno musí jít vědecky. Opřel jsem se o zeď a sledoval zábavnou podívanou.
"A nejez furt to sladké! Budeš tlustý!" křikl jsem na Sytryho, který je dál provokativně jedl. "Fajn jak chceš! Tohle se zabavuje!" řekl jsem a sebral mu je. Sytry udělal smutný kukuč. Zřejmě myslel že to na mne zabere. "Sytry! Laskavě si uvědom že já nejsem Dantalion! Nedám se tak snadno obelhat!" křikl jsem na ním a on se jenom uchechtl. "Co je tady k smíchu?" zeptal jsem se ho a on mě otočil čelem v zad. Stál tam naštvaný Dantalion. "Jééé... ahoj Dantalione..hehe... víš... to předtím já to tak nemyslel," vykoktal jsem a už bral nohy na ramena.
Chytil jsem Williama raz dva. Sportovec úrovně nula. "Takže já jsem takovej tupec, že se nechám snadno obelhat?!" zavrčel jsem na něj. Byl jsem docela naštvaný, pořád se nad námi povyšuje. "Hele, Sytry, tobě nevadí jak se nad náma pořád povyšuje?!" sykl jsem za sebe, ale Sytry už byl pryč. "No to je jedno ..." sykl jsem do chodby a obrátil svůj pohled opět na Williama.
"Dantalione! Pusť mě! Musím chytit Sytriho nebo bude furt jíst sladký!" sykl jsem. Dantalion mě ze zadu držel za uniformu a já vysel ve vzduchu. Máchal jsem rukama hlava nehlava, ale vůbec to nepomáhalo. Hodil jsem na něj výraz, který oznamoval "To není legrace" a řekl: "Dantalione! Pusť mě!"
"Nejsem služka, abych dělal co si rozkážeš." odsekl jsem a dál ho držel. "O nás se starat nemusíš. Nejsme lidé, jsme démoni. Takže se o naši váhu nebo naše zdraví starat nemusíš." oznámil jsem mu.
"Fajn! Tak by si mě mohl laskavě pustit! Musím se ještě naučit 10 látek ze 30," řekl jsem. Sice jsem je už uměl ale co. Zkřížil jsem ruce v bok a čekal až mě pustí, už to docela bolelo a začínal jsem se dusit. To bylo také znát, když mi fialověl obličej.
"Samodřejmě, vaše výsosti." pronesl jsem sarkasticky a pustil ho. Bez jediného slova jsem se otočil a odešel do svého pokoje. Nehodlám se s ním teď bavit. Myslí si snad, že je prdel světa nebo co?! Z toho naštvání jsem se vyčerpal a usnul.
Kouknul jsem se na hodiny. "Co to už sou 2 hodiny ráno! To ne!" naříkal jsem v duchu a zalehl do postele. Konečně jsem měl všechno naučené a pokojně jsem usnul. Druhý den ráno jsem s klidem napsal všechny písemky a šel na oběd, kde si ke mně přisedl Isaac, Sytry a Dantalion. "Mooo! Já to zase určitě zkazil!" naříkal Isaac a utápěl se v jídle. "Měl si mě poprosit, ty víš že už jsem ti jednou říkal aby si přišel," řekl jsem a pokojně jedl oběd
Neprohodil jsem od včerejška s Williamem jediné slovo. Ani při obědě se to nezměnilo. Rychle jsem se najedl a odešel. Šel jsem ven. "Amone! Mamone!" volal jsem. Po chvíli se oba objevili. "Co si přejete, pane?" zeptali se oba naráz. "Dávejte za mě pozor na Williama. Mám v plánu se na nějáký čas ztratit." řekl jsem a odešel.
Odešel jsem na svůj pokoj odpočívat. Teď, když jsem měl po zkouškách jsem se mohl konečně pořádně vyspat. Sundal jsem si uniformu a oblékl si čistě bílou košili. Pak jsem se uvelebil na posteli a v klidu zavřel oči. Po chvilce jsem usnul. No co na chvíli se beze mne obejdou. Rezonovalo mi v hlavě.
Neukázal jsem se nikomu už přes týden. Místo toho, abych se štval z Williamem jsem si udělal volno ve svém sídle. Celý týden nic nedělání, celý týden klidu. Nemohl jsem si stěžovat. Jediná věc mě zajímala - všiml si William, že tam nejsem?
"Hej Sytry? Kde je Dantalion? Už se týden neukázal," otázal jsem se modrovláska chroupající sušenky. "Mm vůbec nevím a nezajímá mě to," řekl a začal se věnovat svému fanklubu. Pak jsem si odchytl Isaaca, ale ten taky nevěděl. Nakonec jsem se po něm šel podívat ven jestli nebude někde tam. Nebyl. Vzdal jsem to a odebral se na pokoj učit.
Můj klid narušilo stvoření zvané Lamia. Začala okolo mě pobíhat a ne a ne zavřít pusu. Vzdychl jsem a bez jediného slova odešel. Myslím, že je čas se vrátit zpátky.
Tentíž večer jsem se podíval na hodiny. Bylo osm večer. Rozhodl jsem se že ještě aspoň půjdu obhlédnout okolí jestli nenajdu Dantaliona a když tak na něj počkám ve společenské místnosti. Jak jsem si myslel. Venku jsem ho nenašel a tak jsem se usadil na jedné z pohovek a čekal až příde. Z nudy mi začali klesat víčka a tak jsem vzal pro jistotu papírek a položil ho na stůl. Napsal jsem tam: "Nesahejte na mě úchyláci." Pak jsem si pokojně usnul. To je divný. Poslední dobou furt jen spím. Zanaříkal jsem v mysli a usnul.
Našel jsem Williama jak si dává šlofíka ve společenské místnosti. Vzdychl jsem si a šel k němu. Na stole ležel papírek se vzkazem ať na něj nikdo nesahá. Ušklíbl jsem se a sedl si vedle něj. Začal jsem ho obsypávat polibky na krku a hladit po hrudi.
"Příjemné," vzdychl jsem ze spánku. V tom sem si uvědomil, že tu něco nehraje. Proč mi je takové teplo? Měla by mi být spíš zima ne? Vždyť nejsem přikritý. Rozespale jsem si promnul oči a pomalu je otevíral. Nade mnou se skláněl Dantalion. "Ale.. Dantalione. Všude jsem tě hledal... Kde si byl?" zeptal jsem se rozespale.
Místo odpovědi jsem mu vtiskl polibek. Odvázal jsem mu všechny ta jeho serepetičky co nosí a vyhrnul mu košili. Začal jsem ho jemně hladit po holé kůži na hrudi a dále ho obsypával polibky na krku, přičemž jsem mu občas laškovně skousl ušní lalůček.
Vzdychl jsem. "D-Dantalione... co to děláš?" šeptal jsem stále rozespale neschopný se bránit. Co to do něj vjelo. Myslí jsem byl dávno probraný, ale tělo mi vypovědělo službu. Musím vždycky počkat tak deset minut, než jsem schopný vstát. "T-Tady n-ne," vydral jsem ze sebe dál.
"Proč?" zavrněl jsem mu do ouška a rukou sjel k lemu jeho kalhot se kterým jsem si začal pohrávat. Druhou rukou jsem začal dráždit jeho bradavky. Stále jsem čekal na odpověď.
"Protože jestli sis nevšiml, tak na dvanáctý hodině na nás čumí Sytry s Isaacem!" Řekl jsem a ukázal volnou rukou na nenasytného Sytryho a čumějícího Isaaca. "To je docela pádný důvod, ne?" Řekl jsem.
Podíval jsem se tím směrem a zpanikařil. Chytil jsem Williama za ruku a bez jediného slova protáhl kolem těch dvou. Násilím jsem ho dotáhl k sobě do pokoje. Hodil na postel a zamkl dveře. Začal jsem si sundavat vršek. "A tady můžu?" ušklíbl jsem se na něj a přiklonil se k němu.
"Ne nesmíš!" Řekl jsem, vysmekl se mu a zalezl pod postel. Jenže za chvílí už mě Dantalion táhl z pod postele za nohu. Já jsem jen křičel Néééé. To už mě svalil ale zpět na postel.
"Jsi tak neskutečně uječený! A ty tvoje keci a komandování všech! Začni si uvědomovat, že ty seš pořád jenom ČLOVĚK!" zakřičel jsem naštvaně a hrubě mu chytil obě ruce.
Bolestně jsem sykl. "Jo a vidím že Ty si taky neuvědomuješ že jsem pouze člověk, když mi tu deformuješ kosti v rukou," řekl jsem a cítil jak mi po tváři stékala němá slza. "A rozhodně si nemyslím, že jsem víc než člověk. Od toho jsem přece realista," pokračoval jsem a čuměl do zdi na levé straně pokoje.
Pustil jsem ho a sedl si na kraj postele. Hluboce jsem vzdychl. "Mohl bys jít s tím svým realistou už taky někam?!" řekl jsem klidně ačkoliv jsem byl podrážděný.
"Tak promiň.. nenáviď mě za to," řekl jsem a už si zapínal knoflíčky. Jenže mi za boha nešli zapnout. Roztáhl jsem trochu nohy aby sem uvolnil své tělo a šlo mi to zapnout. Moc to nepomohlo a rak sem nohy roztáhl víc.
"Mám lepší nápad ..." sykl jsem a srazil ho opět na postel. Sundal jsem mu košili a chytil obě ruce. Ten jeho vyděšený výraz, byl k nezaplacení.
"C-Co tak náhle? Myslel jsem že si znechucený z mé lidskosti," řekl jsem a snažil se vykroutit z jeho sevření. Bohužel byl silnější než já. Začal mě opět líbat na krku a já vzdychl jeho jméno. "Dantalione... já se bojím," vydral jsem ze sebe mezi steny.
"To je dobře, taky máš čeho." ušklíbl jsem se a zajel rukou pod jeho kalhoty. Začal jsem ho jemně dráždit přes spodní prádlo.
"Ach.. Dantalione.. ne.. prestaň," snažil jsem se bránit mezi steny. Ten idiot! Co ho to tak najednou napadlo? Proč vlastně já? Jsem ještě nezkušený panic.
"Potrestám tě za tvé chování" zavrněl jsem mu do ouška. Jedním pohybem jsem se zbavil jeho kalhot. Ten jeho krásný ublížený výraz - k nezaplacení. Začal jsem silněji dráždit jeho bouli na boxerkách. Krásně sténal.
"D-Dantalione..." vzdychal jsem jeho jméno čím dál hlasitěji. Vůbec sem nevěděl co mám dělat s rukama a začal tak jsem se ho prostě na rovinu zeptal. "Eto..Anoo..Dantalione co mám dělat s rukama?" Zeptal jsem se ho a rozpaky zavřel oči.
"Svlíkni mě" zašeptal jsem mu do ouška u kterého jsem následně skousnul ušní lalůček. Jednou rukou jsem ho stále dráždil a druhou šmátral po jeho hrudi.
Začal jsem mu rozepínat vestu, kterou jsem po chvíli odhodil. S košilí už byl větší problém, protože se mi začali třást ruce. Po chvíli jsem se na to vyštval a roztrhl jí. Skončila taky neznámo kde. S kalhotama už ale byl větší problém.
"Třeseš se ..." zašeptal jsem klidným hlasem a rukou mu zajel do boxerek. Ten jeho vyděšený výraz byl úchvatný.
"Sklapni! Nemůžu za to že mě znervozňuješ!" křikl jsem na něj. A škubl za kalhoty. Konečně se mi povedlo je z Dantaliona sundat! Pak jsem si uvědomil co jsem řekl a dal si ruku před pusu. Zavřel jsem rychle oči, aby mě těmi svými nemohl paralizovat.
"Tak to se omlouvám ..." řekl jsem sarkasticky. "To je stejný jako kdybych se omlouval za to, že jsem nadržený ..." špitl jsem si pro sebe. Jedním pohybem jsem z něj sundal boxerky. Chytil jsem jeho mužství a začal mu honit.
"D-D-D-Dantalione!" zasténal jsem nahlas. Úplně jsem viděl jak Isaac se Sytrym poslouchají za dveřmi. Ani by mě to nepřekvapilo. Obejmul jsem ho kolem krku a vzdychal mu do ramena. Z nějakého důvodu se mi to začínalo líbit. "Ještě!" křikl jsem a záhy vzdychl. Bože! Cože jsem to právě řekl?!
Úplně mě zarazilo jak se William odvázal. Nadrženost z něho přímo zářila. Úšklíbl jsem se a přestal dřív než se udělal. Odpovědí mi bylo nesouhlasné zakňučení. Sesunul jsem se do jeho klína a přešel k orálnímu sexu.
"Agrh!!! Dantalione!" sténal jsem víc a víc. Takovou rozkoš moje tělo ještě nezažilo. "Bože!!" vykřikl jsem a vyvrcholil, když mi Dantalion mlsně olízl špičku mého mužství. Sperma vystříklo všude kolem. Hlavně na Dantaliona, který měl ještě na sobě boxerky. Vzal jsem ho útokem a strhl mu je bez ohledu na to že měl všude moje sperma.
Lehl jsem si na postel a podíval se na něj. "Teď ty ..." rozkázal jsem mu. Aby jsem nevypadal zle, usmál jsem se.
Na prázdno jsem polkl a vrhl se na jeho mužství. Schválně jsem dělal pomalé pohyby, aby jsem toho démona trochu potrápil. Pak jsem začal VELMI pomalu kroužit jazykem kolem špičky a pak ho zas vzal celého do pusy a rovněž dělal pomalé pohyby.
"Wi-llia-me!" škrábal jsem prostěradlo. Tohle bylo horší než jakékoliv zranění. Moc dobře věděl jak jsem nadržený a přesto mě takhle trápil. "Ale noták!" zakňučel jsem a zatvářil se ublíženě.
"Nezájem hruško!" křikl jsem na něj a zmáčkl mu mužství. V tu ránu vyvrcholil a sperma mi vystříklo přímo do obličeje. Zatímco Dantalion se vzpamatovával z vyvrcholení, já si mnul oči, protože se mi ten banánovej koktejl dostal i do očí a trochu to štípalo.
Ušklíbl jsem se a povalil ho na postel. "Teď teprve něco zažiješ!" sykl jsem škrábnul ho po stehně. William se na mě nechápavě díval, ale když jsem do něj začal pronikat prvním prstem, myslím že vše pochopil.
Prohnul jsem se v zádech a zasténal jeho jméno. Bolelo to, ale zároveň to bylo i příjemné. Ušklíbl se. "To máš za tu tvou panovačnost!" řekl a strčil do mě druhý prst. Jak jsem se prohýbal, myslel jsem že mi praskne páteř. Za chvíli tam měl i třetí, dokonce se mu tam povedlo strčit i čtvrtý. To už jsem sténal o sto šest. Dantalion se ve mě prsty začal pohybovat. Rukou jsem hmatal po jeho penisu, až jsem ho našel a vzal ho do ruky. "Tak snadno se nevzdám Dan-t-talione," vysípal jsem ze sebe.
"Ach, ty mrňavej hajzle!" vydral jsem ze sebe. Neměl jsem v plánu s ním soupeřit, ale ani prohrát. William to vzal asi jako nějákpu soutěž, kdo se dřív udělá. William hlasitě vykřikl a mě bylo jasné, že jsem našel jeho prostatu.
"Ty tučňáku!" křikl jsem na něj a snažil se zadržet sperma co sem dralo ven z těla. "Ještě ne! Ještě jsme neskončili!" řekl jsem a začal ho rychle rukou uspokojovat. Na jeho výrazu bylo vidět, že se každou chvíli udělá. Najednou chytil mou ruku a zvedl jí do vzduchu. To způsobilo moje rozptýlení. On toho využil a jen co se jemně dotkl mého nádobíčka vyvrcholil jsem. On rychle otevřel pusu a vše spolykal.
"Nemáš proti mě žádnou šanci, tak to ani nezkoušej." ušklíbl jsem se. William měl obě oči zavřené a těžce oddechoval. "Ty si asi moc často nehoníš, co?" zasmál jsem se.
"Ne ty idiote! Ještě nikdy jsem se sám neuspokojoval! Neměl jsem na to ani čas ani chuť, protože jsem se pořád učil!" křikl jsem naštvaně z mé prohry a stále měl zavřené oči. Když jsem si uvědomil, že stále drží mojí ruku ve vzduchu zrůžověl jsem a snažil se vymanit jí z jeho sevření.
"Hmm ... Takže se pravděpodobně uděláš za pár vteřin co ho do tebe strčim." vysmál jsem se mu a pustil jeho chabou ručičku.
"C-Cože?! Ne Dantalione!" křikl jsem, ale marně. Už si mě otočil tak že jsem měl břicho blíž k posteli, takže měl dokonalý přístup do mě vniknout. "Dantalione! Nedělej to!" fňukal jsem do polštáře.
"Proč? Bojíš se?" zeptal jsem ho a jemně ho pokladil po zadečku. "Neměj strach, budu jemný." zavrněl jsem a skousl mu ouško.
Jo jasný! "Jak může být démon (atom) jemný, hmm!" Řekl jsem a dál měl obličej v polštáři.
"Tak dobře. Jak myslíš." odpověděl jsem uraženě a začal se opět oblíkat. Nejprve boxerky, pak kalhoty a nakonec jsem si vzal i tričko. "Nazdar, ty filozofe." řekl jsem pohrdavě a chystal se odejít.
"Dantalione..." řekl jsem přiškrceně a se slzama v očích se na něj podíval. Sakra proč já idiot brečím! Rychle jsem si začal stírat slzy. Nejspíš nechci, aby zase na týden vypadl... Bože! Co to tu melu?!!
Otočil jsem se na něj s chladným a bezcitným pohledem. "Jaký máš důvod oslovovat, tuhle hroudu zasranejch atomů?" zeptal jsem a díval se mu do očí. Čekal jsem co odpoví. Bude záležet jen na téhle odpovědi. Ta rozhodne co se dál stane.
"Důvod..." zašeptál jsem si pro sebe a rukama objímal polštář. Pak jsem si uvědomil co tím myslí a celý zrůžověl. Zabořil jsem obličej zas do polštáře a neslyšně zamumlal. "Protože tě miluju... nejspíš..."
"Tak proč mě doprdele pořád odmítáš!" křikl jsem a hodil věci co jsem měl v rukou někam do místnosti a klekl si k němu na postel. Sebral jsem mu polštář a poslal ho za mými věcmi. Otočil jsem ho na záda a rukama se opřel vedle jeho hlavy. "Proč mě pořád odmítáš?" zašeptal jsem mu přímo z očí do očí. Najednou Williamovi dopadla na tvář kapička. Hned za ní další, tentokrát zkrápěla jeho čelo. "Já brečím?!" zeptal jsem se nevěřícně.
Vyjeveně jsem na něj zíral. "Protože se bojím a nevím co mám dělat... a ano... ty brečíš, ale proč?" Zeptal jsem se ho.
Rychle jsem si setřel uplakané oči a sedl si k němu zády. "Nebudu to komentoval ..." zašeptal jsem a dal si obě nohy k sobě a pak si o ně opřel bradu.
"Pfff..." řekl jsem jen a otočil se k němu lehl jsem si vedle něho a položil si hlavu na matraci, pak jsem přes sebe hodil deku a vyčkával. Bylo mi trochu trapně...
Byla to vážně debilní situace. Oba jsme čekali na reakci toho druhého. Zvedl jsem se a udělal několik kroků ke dveřím. Těsně tři kroky před dveřmi jsem tiše zašeptal: "Omlouvám se za všechno, nebudu ti dál dělat potíže." Než stačil cokoli dalšího říct utekl jsem z místnosti pryč. Z očí mi tekly slzy a mě bylo momentálně všechno jedno. Utíkal jsem dlouhou chodbou. Zdála se být nekonečná. Konečně jsem se dostal ven. Běžel jsem dál do lesa. Jakoby se pevná zem pod nohama měnila v řidký písek.
Vyjeveně jsem koukal na otevřené dveře. Svým chováním mě Dantalion dost překvapil. Tohle jsem od něj rozhodně nečekal. Rozhodl jsem se, že tu na něj počkám. Konec konců je to jeho pokoj. Zavřel jsem dveře a rozhodl se že ho překvapím. Vzal jsem papír a tužku a napsal: ' Na kočičku se nesahá,'. Pak jsem z kapsy mého hábitu vytáhnul kočičí ouška, které mi vyrobil Isaac a nasadil si je. Přehodil jsem si přes sebe deku a pokojně usnul.
Musel jsem si vrazit facku. Byl horší než jakákoliv ubrečená školačka. Ale i tak, nechtěl jsem se tam varcet. Asi po třech hodinách jsem sebral všechnu odvahu a vrátil se do pokoje. William tam pořád ležel. Ignoroval jsem ho a potichu si balil věci ze skříně.
Zdálo se mi o Dantalionovi. Tedy přesněji o tom jak ho někdo surově znásilňuje a bije ho, až mu odpadávaj končetiny. Začal jsem sebou šít a různě se kroutit. Pak Dantaliona úplně odrovnali a urvali mu hlavu. To už jsem i ze spaní křičel jeho jméno. Nějací chlápci mě popadli a hodili do nějaké místnosti.
"Wiliiame! Williame! Prober se!" probouzel jsem ho. Vzal jsem ho do náruče a snažil se ho probudit. Po chvíli jsem uviděl jeho rozespalá zelená očka.
Rukou jsem se dotkl jeho tváře. "Ten sen... byl tak skutečný," řekl jsem a začal ho hladit po tváři. "Už nikdy to nechci zažít." V tom sem si něco uvědomil. Co proboha dělám v jeho náručí? A to si ani nevšiml mých kočičích oušek a toho vzkazu?
Položil jsem ho zpátky na postel a vrátil se ke skříni, kde stála taška s mými věcmi. Naházel jsem do ní zbytek věcí a zapnul ji. Nechtěl tu s ním trávit příliš času.
"Kam si myslíš, že deš!" Řekl jsem a zatarasil mu dveře. On jen nepřítomě zíral do blba. "Ty nikam nepůjdeš!" Křiknul jsem na něj.
"Dej mi jediný dobrý důvod, proč bych tu měl zůstávat. Protože já znám spoustu důvodů proč ne." řekl jsem znuděně a s otráveným výrazem se na něj podíval. "Teď ze sebe nedokáže vykoktat jediné slovo a já konečně zmiznu z jeho blízkosti." pomyslel jsem si.
"Protože chci, aby si mě šukal tak dlouho dokud neumřu!" Dupnul jsem si a hupsl na něj. Svalil jsem ho na postel. Ano já vím... sám jsem nevěřil, co jsem to vypustil z pusy.
Byl jsem mimo. Stále mi ta věta šrotovala hlavou. Po chvíli jsem se, ale probral z tranzu a přivlastnil si jeho rty. "Jak si přejete, výsosti." ušklíbl jsem se a shodil ho pod sebe. Bežěm chvilky jsem z něj sundal všechno oblečení a bez jediného slova nebo pohledu po něj vniknul prvním prstem. On se ohnul v zádech a vzdychnul.
"Dantalion-ne," sténal jsem jeho jméno. Bylo to nepopsatelné. Za chvíli už jsem měl v sobě zas čtyři prsty. Začal se ve mně všelijak pohybovat.
Netrvalo dlouho a udělal se. Mezitím co on rozdýchaval právě prožitý orgazmus, já jsem ze sebe sundal veškeré oblečení a bez jediné vteřiny čekaní do něj začal pronikat.
Nemohl jsem skoro ani dýchat, při tom návalu slasti. Byl ve mě teprve asi tak z půlky a já už cítil, že se tam celý nevejde. Nějakým zázrakem se do mě ale vešel a já se stáhl, což dost bolelo a tak jsem se prohnul v zádech, abych bolest trochu ukojil. "Uvolni se," zašeptal mi do ouška a kousl mě do něj. Pak začal pomalu přirážet.
William měl zuby semknuté k sobě jen aby nevydal jedinou hlásku. Docela mě to štvalo, tak jsem několikrát prudce přirazil. To už se po mě ohnal.
Výhružně jsem ho kousl do zadku a on vyjekl. Naštval se a silně mě kousl do krku. Zařval jsem bolestí a zároveň slastí. On do mě opět vnikl. Začal znovu přirážet.
Přidával jsem na síle a rychlosti. On už mezitím stihnul z postele stahat celé prostěradlo a rozházet všechny polštáře. Po chvíli se s výkřikem (do tmy xD) udělal. Párkrát jsem ještě přirazil a naplnil ho svým spermatem. Svalil jsem se vedle něho, sebral ze země polštář a zabořil do něj hlavu.
Vydýchával jsem se po tom... ehm zážitku. Potom jsem se sladce usmál a přitulil se k němu. "Nedáme druhý kolo?" Zeptal jsem se.
Ušklíbl jsem se na něj a pronesl: "Copak? Copak? Někdo nám je tu extrémně nadržený ..." Musel jsem se zasmát. Sedl jsem si posadil si ho obkročmo na před sebe. Políbil jsem ho na břicho a lehl si. Čekal jsem jak zareaguje.
"No a co má být," pronesl jsem. Chvíli jsem nic nedělal a po chvíli vzal jeho mužství do ruky a nasměroval si ho do mého nitra. Rychle jsem dosedl a bolestně zasténal. Do očí mi vytryskly slzy a rukama se na chvíli opřel o jeho vypracovanou hruď, po chvíli jsem se uklidnil a pomalu se začal nadzvedávat a opět zas dosedat. Oba jsme nahlas sténali.
Skousl jsem si ruku, ze které ihned začala téct krev. Přesto mi to nevadilo, hlavně když zadržela moje hlasité sténání.
Po chvíli jsem se udělal. Kvůli Dantalionovi jsem se ještě párkrát nadzvedl a po chvíli se též udělal. Svalil jsem se vedle něj a zatáhl ho za krvavou ruku. Začal jsem olizovat ruku od krve a když už byla celá očištěná, zasypával jsem jí polibky.
"Ehm ... Williame? Ty seš upír nebo proč mi olizuješ ruku od krve?" řekl jsem nechápavě. Místo odpovědi zčervenal. Musel jsem se zasmát. Přitiskl jsem se k němu přikryl nás oba dekou, kterou jsem sebral ze země.
"Zmlkni... ty...ty...ato-" začal jsem, ale on mě umlčel polibkem. Najednou si mě stáhl pod sebe. "Víš co? Dostal jsem chuť na třetí kolo," zašklebil se a vrhl se na mě. Zmohl jsem se jen na "Ehhh?"